Kamila Bolfová, Martin Nawrath & Slávek Keprt

Jaké je podle vás největší pozitivum, které přináší moderní doba a jaké jsou hlavní výzvy, které jako společnost musíme překonat?

Martin: Moderní společnost dokázala neuvěřitelné věci. V jistém slova smyslu jsou to zázraky. Ať už jde třeba o schopnosti implantace orgánů nebo možnosti které nám dává internet. Za těmito technologickými zázraky je neuvěřitelná dovednost našeho mozku. To, kde současná společnost stojí před výzvami, jsou témata využití těchto technologií, respektive to, jaký jejich využití dáme smysl. Evidentně nás řada technologií zavedla na nesmírně obtížná rozcestí. Další využití jaderné energie, využití fosilních paliv. Nyní jde o to, jak s tím vším naložíme, protože technologie samy to za nás nerozhodnou. Je to na nás a zdá se, že jsme tlačeni najít řešení v rozměru, kde nestačí jenom ta část dovedností, která je spojena s racionalitou.

Kamila: V oblasti vzdělávání, sebepoznání, i v souvislosti s životním mýtem bych ráda zmínila podle mě jednu podstatnou výzvu. Výzvu, kterou vnímám u sebe i svých klientů, a tím je umění vnímat a prožívat hodnotu sebe sama, a tím pádem i druhých, bez ohledu na výkon, „přednosti“ a „dovednosti“, bez ohledu na aktivitu a úsilí, které vkládáme do „práce“ na sobě nebo pro svět.  V touze zlepšovat nejen sebe sama, své životní podmínky i svět neztratit kontakt s úplností, dokonalostí, snad i „božstvím“, které je protkáno vším. Výzva umět vidět úplnost, dokonalost a krásu, která tady už je a je v každém z nás. Z takového umění a vnímání je potom každé další poznávání sebe sama i světa a každá naše aktivita úplně jiná a mnohem svobodnější, hravější a věřím, že i nějakým způsobem „zdravější“ než aktivita, která vychází z předpokladu, že není čas zastavit se, pohrát a nechat věci taky plynout a důvěřovat v život i s tím, že přinese náročné i radostné impulsy. V té honbě za zlepšováním sebe i světa a podmínek kolem nás jako bychom zapomněli na tu část v nás, která se nepotřebuje vůbec zlepšovat, ale spíš si hrát, radovat a nechat se světem dotýkat tak, jak jsme. To je ona hluboká důvěra v život, která nám podle mě velmi chybí.

Vědomá práce s vlastní biografií dnes rozhodně není součástí běžného vzdělávání, a protože i všeobecný společenský étos spojený s procesem životního zrání tuto důležitou část naší individuální identity opomíjí, pro většinu lidí bude zřejmě téma životního mýtu těžko uchopitelná. Co si pod tím můžeme představit?

Kamila: Životní mýtus je pojem používaný v „procesově orientované psychologii“, kterou se dlouhodobě zabýváme a studujeme. Já ve své praxi profesní navigace používám někdy  slovo životní téma, životní úkol, životní příběh nebo životní vzorec. Věřím, že to už bude pro více lidí lépe uchopitelný pojem. Porozumět svému příběhu/ svému úkolu jde po letech mé praxe s klienty ruku v ruce s porozuměním příběhu světa kolem nás. Je velmi těžké porozumět a přijmout výzvy příběhu světa kolem nás, když si nejsme vědomi toho, co se opakuje a vyzývá nás k přijetí a porozumění v našem osobním životě, v našem nejbližším okolí. Uvědomění této propojenosti vnějšího a vnitřního příběhu je (nejen) podle procesově orientované psychologie důležité pro prožívání hlubší důvěry v život jako takový. Tomu možná odpovídá i mnou vnímaný narůstající zájem a tázání lidí po smyslu v oblasti jejích seberealizace i zájem o nalezení jejich skutečného místa ve světě stejně jako nárůst úzkostí, depresí, environmentálního smutku a podobných psychických obtíží lidí čím dál mladšího věku.

Slovo životní mýtus je také na místě, protože nám připomíná kvalitu jistého tajemství a racionální neuchopitelnosti. Tak jako život každého jednoho z nás volá po porozumění, vždy bude mít i kvalitu tajemství, které nelze plně odhalit a předpovědět. Práci nad svým životním mýtem si tedy můžete představit jako „tanec“ mezi těmito dvěma póly, kdy oscilujeme mezi oním porozuměním a odhalením tématu, vzorce, kvality, oblasti či životní otázky a mezi prožitkem neuchopitelnosti, tajemství a nedostupnosti jejich detailního a konečného porozumění a vyřešení. Uznat oba tyto póly je na místě a předpokladem je pokusit se být v tom svém i v tom světovém životním příběhu / mýtu co nejvědoměji.  Z mé osobní zkušenosti i ze zkušenosti spolupráce v rámci naší trojice si troufám tvrdit, že odhalovat svůj životní mýtus ne o samotě, ale v kontextu životních příběhů druhých, velmi kultivuje naši schopnost být ve vztazích i cítit oprávněnost naší existence v rámci celku, protože naše příběhy jsou v mnohém společné a v něčem nepostradatelně výjimečné a doplňující. Proto nabízíme i práci nad svým životním mýtem ve skupinovém formátu, a proto asi také v nezvykle větším počtu 3 lektorů / facilitátorů takového procesu. 

Slávek: Mýtus není jen něco starého, co se odehrálo v dávné minulosti, nějaké románové postavě. Mýtus na nás působí v přítomnosti, děje se nám, ale my ho neumíme číst. Právě proto, že běžné vzdělávání se zaměřuje hlavně na získávání obsahových informací. Mýtus k nám promlouvá spíše skrze analogický jazyk. Komunikační teorie rozlišuje analogovou a digitální komunikaci. Digitální komunikací je náš běžný jazyk, obsahová rovina slov. Ale mýtus se před námi nezjeví na displeji v podobě textu, který by nás informoval, odkud jdeme a kam. Nevýhodou naší civilizace je, že spoléháme na interpretace, konceptuální myšlení, pak si vytváříme hlavně domněnky, které nemají pevný základ. Mýtus k nám promlouvá skrze analogovou rovinu gest, nezáměrných pohybů, v barvě hlasu, rytmu slov, v příbězích, které nás zaujmou, snech, které se nám zdají, synchronicitách které potkáváme. Abychom se v nich naučili číst, musíme si osvojit analogový jazyk. Ten začneme chápat, když si dovolíme se vědomě projevovat nad míru běžné civilní umírněnosti. Teprve když si dovolíme větší intenzitu svého projevu, gest, řeči, dozvídáme se, kým vlastně jsme, můžeme se zaslechnout, poznávat se, nepotřebujeme tolik, aby nám někdo interpretoval, kam směřujeme. Mýtus se nám začne vyjevovat v „aha“ vhledech do souvislostí, které jsme předtím neviděli.  

Jak jste se k tomuto tématu dostali? Proč se věnujete právě této oblasti?

Martin: Protože se na tématu Životního mýtu podílíme tři lektoři, jednou z odpovědí, by určitě mohla být výše zmíněná zkušenost kultivace našich osobních vztahů, což považujeme za velmi cenný „vedlejší efekt“, ale možná je to i ten „hlavní“.  Dalším pojítkem je bezpochyby naše společné studium procesově orientované práce (POP). Ta totiž klade velký důraz na rovinu života, kterou můžeme nazvat snovou a esenční. Životní mýtus, kterému se věnujeme, pak spadá právě do těchto oblastí. Nejen z principů procesové práce, ale i řady dalších směrů terapie vyplývá, že životní cesta, má-li mít jistou kvalitu trvalosti, až věčnosti, musí vycházet z hlubšího proudu našeho života. V následování této cesty nestačí racionalistické analýzy našich silných a slabých stránek. Životní mýtus je v tomhle jaksi barevnější, šťavnatější, pestřejší, ale i méně jednoznačný, mnohovrstevnatý. Není přímkou nakreslenou pravítkem, ale řekou, která meandruje, občas se skryje ve skále, v podzemí, zastaví se ve slepém rameni, aby jinde mohla překvapivě vytrysknout s nečekanou intenzitou. 

Slávek: Tak jako Martin s Kamilou i já jsem se k tématu mýtu dostal výrazně při studiu procesově orientované práce (POP). Ne že bych na něj dříve nenarazil, ale teprve POP mi dala nástroje jak ho cíleněji objevovat a zkoumat. A někdy je to zkoumání dobrodružnou cestou a jindy to člověka otravuje, ale ví, že by byl sám proti sobě, kdyby se tím nezabýval. Otevírá to jinou dimenzi života. Pro někoho může být mýtus příliš chimérické, ale jde v podstatě o to nacházet v životě lepší orientaci, aby nám cesta dávala smysl. Jako když si představíte, že jde do lesa velkoměstský výletník nebo zkušený stopař. Stopař se umí lépe orientovat, číst jak je stopa stará, jaké zvíře tou cestou běželo a je schopen zahlédnout ucelenější obrázek o tom místě. Tak mě baví stávat se lepším stopařem ve světě, kde žiji.

Jaké jsou podle vás zásadní znalosti a dovednosti, kterými by měl běžný člověk disponovat? Do jaké míry formální vzdělávání připravuje žáky na tyto dovednosti?

Martin: V kontextu životního mýtu je základní dovedností, bez které se člověk neobejde, zvýšená pozornost vůči světu kolem i uvnitř mne. Každý máme tendenci selektovat to, co si ze světa bereme a co opomíjíme. Je to přirozené a v jistém slova smyslu to ani nejde jinak. Tím ale dochází k určité redukci rozměru naší osobnosti. Více či méně vědomě hodnotíme co je a není důležité pro náš život, řadu zkušeností hodnotíme jako prospěšných, hodí se nám do krámu naší identity, řadu zážitků, pocitů, emocí necháváme stát před dveřmi našeho vědomí, protože se zdráháme je pozvat dovnitř. Jsou pro nás nečitelnými, neznámými hosty. Základní vědomostí by tedy byla určitá důvěra k neznámému. Ta se ale dá budovat jedině tak, že získáme zručnosti, jak s tímto neznámým pracovat, jak je pozvat domů v atmosféry důvěry a bezpečí. Procesová práce nám nabízí dovednosti, které zvyšují pozornost vůči nemocím, konfliktům, podivným náladám a dalším zprávám snového světa a současně je transformuje v uvědomění, které rozšiřuje naši identitu, celistvost a schopnost adekvátně reagovat v nejrůznějších životních situacích. 

Slávek: Když bych měl vyjmenovat nějaké dovednosti, tak bych vsadil na všímavost (mindfulness), které se také jako lektor věnuji. A pak laskavost, soucit, sdílená radost, komunikační dovednosti, kultivace vztahů, zvládání konfliktů… Obecně kultivace jakýchkoliv psychosomatických dovedností. A pak cíleně záleží na směřování a zájmu každého. A na tohle se bohužel moc běžné formální vzdělávání nesoustředí. Vzpomínám si, že z mého formálního vzdělávání mně utkvěly nějaké vědomosti, naučil jsem se i pár dovedností, ale v nemalé míře jsem se učil ze vzorů, od pedagogů, kteří nějak vyčnívali ze systému. Byli v systému, ale přesto zůstávali člověkem. Mnohokráte odbočovali od předepsané látky, sdíleli osobní zážitky, odkazovali k zajímavým přesahům, dávali věci do širších souvislostí. Tak to jsou taky inspirující a potřebné dovednosti. 

Proč si myslíte, že právě váš kurz byl zařazen do série kurzů a workshop, které spolu tvoří balík v podobě tohoto jednoletého programu? S tím, co víte a o co se v soukromém i profesionálním životě snažíte, jak vnímáte tento program?

Martin: Vzdělávací program „Nový příběh“ dodává našemu workshopu skvělý rámec. Jednou z obtíží toho, jak být v kontaktu se svým životním mýtem je nedostatek porozumění kontextu. Ve své pouti za individualitou jsme nuceně oslabili naše pouta se světem kolem. „Nový příběh“ má ambici a snahu zakomponovat naše individuální snahy o změnu do celku, do širší změny, která se netýká jen nás samotných, ale celé společnosti. Střípky „nového příběhu“ známe, zažíváme je dnes a denně, ale samy o sobě nedávají často smysl, nemají trvalejší charakter. Cítíme se v tom sami, nejsme si jisti. Tak jako kdysi rodinná terapie pochopila, že nelze měnit jedince bez změny vzorce fungování rodiny, tak my dnes musíme pochopit, že hluboké následování životního mýtu je přímo úměrné následování „nového příběhu“. V osobním objevujeme kolektivní a naopak. V tom je naše doba svým způsobem revoluční.  

Kdybyste měli co nejvýstižněji a ve stručnosti zformulovat co bude ovládat absolvent vašeho workshopu, co by to bylo?

Martin: Absolvent kurzu bude více schopen vnímat znamení jeho životní cesty a důvěřovat jim. Naučí se novému přístupu k vnímání a práci se svými prožitky, symptomy nemocí, obtížemi ve vztazích, nebo obecně s událostmi, které jsou na první pohled rušivé, podivné, obtěžující, a které máme tendenci vnímat jako překážky na předem vytyčené cestě. Bude tyto rušivé věci vnímat více jako příležitosti k poznání a prohloubení života.  

Kamila: Dáváme si ambici otevřít účastníky našeho kurzu oné větší důvěře v život a umění vnímat zmiňovanou krásu, dokonalost, a snad i poezii života. Pokud se nám to nebude dařit, oslovte nás přímo a potom můžeme nabídnout reálnou poezii, kterou tvoří Martin, výtvarno, které zprostředkovává Kamila a humor, kterým umí vládnout Slávek. Tak to možná trochu na odlehčení, aby účastníci nebyli našimi slovy příliš zastrašeni a nečekali 3 filozofy, kterým nebude rozumět. Jsme docela normální a budeme v tom s vámi. A jdeme „s kůží na trh“ a máme vyzkoušeno, že je to osvědčený způsob poznání a kultivace vztahů, což se v „novém příběhu“ světa bude bezpochyby hodit.